O Millerově potenciálu se vědělo už dávno předtím, než vůbec vstoupil do nejvyšší baseballové soutěže. Už na univerzitě v Severní Karolíně lámal rekordy, tehdy ještě jako startovací nadhazovač, a dokonce byl i v jednom roce vyhlášen nejlepším univerzitním nadhazovačem v celých Spojených státech. Nebylo tak divu, že byl před draftem roku 2006 považován za favorita na to stát se číslem jedna. Nakonec bylo všemu jinak, Kansas si prvním výběrem zvolil jiného nadhazovače Hochevara a Miller se propadl „až“ na šesté místo do Detroitu.

Už tam se začaly rodit nevídané věci. Miller měl za sebou pouhé tři představení v jedné z nejnižších úrovní profesionálního baseballu, když byl Detroitem povolán do prvního týmu. Zcela pochopitelně tehdy ještě rodák z Floridy nedominoval, metu zdarma si do statistik připsal vícekrát než strikeout a v úvodu sezony 2007 se vrátil dohnat zkušenosti do minoru. Tam se mu dařilo a už v polovině května následovala další šance v MLB. Miller v tom roce celkem startoval třináctkrát, nikterak oslnivými statistikami se však pyšnit nemohl.

U Tigers se navíc nadějný levák dlouho neohřál, už v prosinci 2007 se totiž stal důležitou součásti velké výměny Detroitu s Floridou Marlins, v níž Tigers získali dnes už legendárního pálkaře Miguela Cabreru. Prakticky všichni hráči putující z Detroitu do Floridy ale vyhořeli, proto se o tomto trejdu nezřídka mluví jako o jednom z nejhorších v historii všech amerických sportů. I Miller se trápil, v rotaci Marlins se vlastně nikdy pořádně neprosadil a na konci roku 2010 se znovu stěhoval, tentokrát už s mnohem menší fanfárou do Bostonu. Po dalším roce trápení se u Red Sox rozhodli přesunout Millera do bullpenu, a jak se říká, zbytek už je historie.

Miller postupně začal více a více dominovat, sezonu 2012 už zakončil s ERA na hodnotě 3.35, a v následujících letech se ještě zlepšoval. V dalším roce se sice zranil a v playoff se tak představit nemohl, přesto si za vítězství Bostonu odnesl prsten. V roce 2014 nasbíral na relievera úctyhodné 103 strikeouty, rozdělené mezi Boston a Baltimore, kam byl v té době pro změnu posledními Red Sox vyměněn. V zimě pak Miller podepsal smlouvu v New Yorku a jeho progres i nadále pokračuje. Loni se dokonce umístil na desátém místě v hlasování Cy Young o nejlepšího nadhazovače dané ligy, třešničkou pak byla cena pro nejlepšího relievera AL. Zdálo se, že dosáhl vrcholu. Omyl.

Konečně jsme se přes představení, kdo že to vlastně vůbec je Andrew Miller, prokousali do letošní sezony a můžeme se pustit do statistik. Pro začátek něco jednoduchého – Miller letos zatím odházel 18.2 směn, v nichž inkasoval dva runy, připsal si 33 strikeoutů a pouze jednou jedinkrát udělil soupeři metu zdarma. To vše ústí v ERA nižší než 1, statistikou WAR (vítězství přidané oproti potenciální náhradě) je pak Miller už ve čtvrtině sezony ohodnocen číslem 0,9, což je, pokud udrží stejné tempo, přibližně úroveň loňských výkonů famózních Francisca Liriana, Gia Gonzáleze, Johna Lackeyho, Carlose Martíneze nebo třeba Sonnyho Graye, mimochodem třetího v pořadí Cy Young pro Americkou ligu. To vše jsou na rozdíl od Millera samozřejmě startovací nadhazovači, kteří jsou obecně pro tým mnohem hodnotnější než relieveři. Pro pořádek, nejhodnotnější reliever loňské sezony podle tého statistiky, Cody Allen, se zastavil na čísle 2.6.

I další statistiky pochopitelně potvrzují Millerovu dominanci – poměr strikeoutů a walků, který v Millerově případě činí 33, je s naprostou lehkostí nejlepší bilancí v celé MLB. Na druhém místě je Kenley Jansen s hodnotou 20. Jistě, jsme teprve ve čtvrtině sezony a pracujeme tedy se stále poměrně malým vzorkem dat. Jistě, možná se blíží zápas, kdy se Millerovi nebude dařit, připíše si mety zdarma či runy a statistiky si pokazí. O to tu teď ale nejde. Andrew Miller je úžasný, a ať se stane v budoucnu cokoliv, měli bychom si užívat sledování těch nejlepších, mezi něž Miller stoprocentně patří.

Dost možná dokonce Andrew Miller není ani skutečný. Jak jinak si totiž vysvětlit další dvojici statistik… Mezi už detailnější statistické údaje patří procentuální zastoupení švihu pálkařů jednak na nadhozy nacházející se ve strikezóně (tzv. Z-Swing%), jednak rovněž na ty mimo ní (O-Swing%). Věřte nebo ne, Andrew Miller nutí soupeře švihat více, pokud jeho nadhoz nakonec skončí mimo zónu, než když skončí uvnitř. Asi nikoho nepřekvapí, že historické tabulky MLB nic podobného ani náznakem nepamatují, a přestože pochopitelně podobná pokročilá data se nesbírají nikterak dlouho, je poměrně snadné si představit, že se to ještě nikdy v historii nestalo.

Už loni Miller v těchto statistikách jasně vévodil, stále se ale ještě držel na opačné, té lidské straně, když proti němu pálkaři švihali 43% nadhozů mimo zónu a 51% uvnitř. Letos? Pokud Miller hodí míček mimo zónu, švihu se dočká v šestačtyřiceti procentech případů. Jestliže pak hodí strike, protivník švihne 44% z nich. Jednoduše řečeno, pálkaři proti Millerovi švihají více, když švihat nemají, než když švihat mají.

Statistika švihů proti nadhozům Andrewa Millera

Za vše může kombinace dvou vysoce kvalitních nadhozů (fastball a slider) a ještě lepší sekvencování těchto nadhozů. Andrew Miller je dobrý. Dellin Betances a Aroldis Chapman, jeho kolegové z bullpenu Yankees, o mnoho nezaostávají. Škoda jen, že výsledky týmu z Bronxu neumožňují tomuto smrtelnému triu vyniknout ještě více. Yankees jsou špatný tým. Ale Andrew Miller je opravdu speciální.